Transfagarasan a Transalpina 4.7. – 10.7.2015

10.07.2015 20:00

Zhruba před rokem přišel náčelník s myšlenkou projet rumunské hory, a to přímo Trans-Fagaraš. Cesta se tehdy neuskutečnila a přesunula se do letošního roku. Cestu jsme zahájili přes noc 4.7.15 a cca v 10.00 5.7.15 jsme dorazili s naším Transitem a přívěsem se čtyřmi motorkami do Temešváru k příbuzným Štefana. Tak srdečné přivítání známe jen my starší (bývávalo v Čechách normální) a nebo z některých filmů. Naši hostitelé Niko a Rodika připravili hostinu obřích rozměrů a já měl pocit, že je znám celý život. Tady jsme se potkali i s posledními členy výpravy, a to Štefanem a Jarkou (HD 883 Sportster). V průběhu noci mě Niko vzbudil, zda opravdu nemám hlad. Fakt máme na co vzpomínat (možná něco naznačuje jméno vesnice ve které jsme byli „Parta“). Druhý den tj. v neděle vyrážíme. Já BMW 1200C, Milan BMW 1150R, Jarda a Evina Yamaha 1100 Virago a Štefan s Jarkou na již zmiňovaném HD z roku 2003. (Tak trochu jsme trnuli, znajíc pověsti o spolehlivosti těchto strojů a to ještě pod dojmem, že se toto HD vrátilo z nějakého motokrosového turné).

No, ale jedem !!! Nebudu popisovat přesuny, byť by bylo o čem psát, pouze doporučení. Bude-li někdo z Vás plánovat podobný výlet, nezajišťujte si ubytování, je to přinejmenším zbytečné, navíc je ho tam všude dost. Takže první ubytování, které bylo zajištěné v městečku Alba Iulia v Motelu Konti – neklaplo!,a ještě se k tomu náčelníkovi zasekl startér a poté Yamaha vypověděla službu úplně (nešla prostě nastartovat), nicméně na své zlobení si vybrala skvělé místo, benzinová pumpa plná zmrzlin, baget, kafíčkem a příjemnou obsluhou. Poté co náčelník zkontroloval všechny pojistky a rozebral půl Viraga, jsme zjistili, že je pouze zařazená rychlost a tak už pokračování v cestě nic nebránilo, náčelník vyřadil, nastartoval a my jsme mohli zase pokračovat. Asi tak zhruba za 20 km jsme našli velice slušný hotel, kde jsme po dobré večeři a sprše ulehli, abychom se připravili na zítřejší průjezd Trans-Fagarašem. Snídaně výborná, počasí skvělé, pouze Milan stojí se svým BMW, v ruce rozloženou rychlospojku na odpojení nádrže a benzín při nastartování stříká do vzdálenosti cca 10m od motorky. Akce, která následovala, udivila i mě, a to jsem něco v životě viděl. Náčelník, zavelel – Sláva sežene objímky na hadice, já seženu trubku a vy ostatní sežeňte něco k pití. Cca 150m vzdálený pneuservis, s velice ochotným majitelem, poskytl ventilek na náklaďák, který nejen uřízl, ale i opracoval, a tak se náčelník během 10 minut vrací s trubičkou nahrazující rychlospojku a já mám objímky, které náhodou měli v cca 200m vzdálené benzinové pumpě. Opravu provedl náčelník zhruba za 10 minut a my co ? – Vyrážíme !!! Zhruba po 100 km přijíždíme k úpatí Transfagarasanu, to co se před námi objevilo, bylo až neskutečné. Pohled od obrovského průsmyku se stoupajícími horami, které zřejmě končily někde v nebi, byl prostě úžasný. Začali jsme stoupat průsmykem nahoru. Tak úplně nemohu popsat pocity, jenž mě provázely celým výstupem, je to pocit úžasu, pokory, nádhery i odvahy. Měl jsem tu možnost projet rakouské i italské Alpy, ale tohle je úplně něco jiného, syrového, strašidelného, nádherného a hlavně bez turistů. Teď už chápu, když říkal Jeremy z Top Gearu, že je to nejkrásnější cesta na světě (určitě nemluvil o kvalitě silnice). Vybudovat tohle dílo je až nepředstavitelné. Jedeme, zastavujeme, fotíme, kocháme se, jedeme, zastavujeme se, fotíme, kocháme se, jedeme ….. Na úplném vrcholu nás čeká stánkový lágr s uzeninami, pečivem, kožešinami, odznaky, zmrzlinou a dalším, asi milionem zbytečností. Vjíždíme do tunelu, který je úzký, neosvětlený, strašně mokrý. Takové velmi dobré ubytování pro Drákulu!  Je tak zhruba 500m dlouhý, ale mě připadá nekonečný. Kdo někdy vlastnil moto BMW s motorem boxer ví, že projetí kaluže znamená sprchu od ponožek ke kolenům. Kaluže - my jeli 500m v přehradě vody, no ale pak !! Pohled z vrcholu nás znova dostal. Krása, nádhera, úžas a jenom my, sníh, nejmodřejší nebe a serpentiny a serpentiny a serpentiny, a zase zastávka, focení a koulovačka.

 

Maloučko se pokusím uspokojit i tu část zlomyslnějších čtenářů. Je vedro, zvedám štít u přilby a otvírám ústa k nadechnutí se úžasného vzduchu, v ten okamžik přistává něco v mé puse a není to malé (panika – může to být přeci včela, sršán nebo vosa), na to abych „to něco“ mohl vyplivnout , musím to k výstřelu připravit jazykem, střílím, bohužel v okamžiku, co mi padá plexi dolů. Ten odpor dal výstřelu takovou razanci, že v tu chvíli prostě nevidím. Zastavuji a čistím štít, byl to černý brouček a žil. Vyrážím za skupinou, nadzvedávám znovu štít přilby a  beru z držáku na řidítkách jemně perlivou, kterou jsem si před odjezdem mazaně vybavil picím dudlíkem se záklopkou. Následuje výbuch  při kterém se utrhla záklopka dudlíku, jenž mi vzápětí málem prostřelila hlavu. Brzdím, ošetřuji ránu a znovu vyrážím (to se prostě může stát jen mě!) Vyprávím příhodu naší skupince a říkám, že mám ještě teď nějaký divný pocit v puse, na to náčelník „to se tě tam asi ten brouček posral, víš jak se musel leknout?“

Zastavujeme v krásné restauraci s venkovním sezením, ta rumunština nám moc nejde, a tak nás tak trošku zachraňuje Evina se svou angličtinou. Jídlo i prostředí skvělé, ceny nevyděsí ani drobného českého škudlila, a tak znovu vyrážíme.  Při další zastávce nám Milan oznamuje, že se necítí zrovna nejlépe (asi rozdíl výšek), tak vyrážíme zrychleným přesunem do městečka Ramnicu Valcea,  kde zabukování pokojů vychází. Luxusní pokoje s venkovním bazénem dává skupině šanci se zamyslet, zda příští den nebude odpočinkový – A bude !!! Já se domlouvám s náčelníkem, že bych dal ještě jednou Fagaraš z druhé strany a náčelník se připojuje. Byl to opravdu krásný odpočinkový den, kdy děvčata nabrala síly, Jaruška si koupila polštářek na HD (její sedačka v nejširším bodě má cca 12cm) a nové plavky. Evina zjistila, že v obchodním domě prodávají štěňata a pak společně s Jaruškou, Štefanem a Milanem odpočívali u hotelového bazénu. No a my s náčelníkem jsme si dali tu krásu ještě jednou, nutno se zmínit, že mé BMW při jízdě v serpentinách odhodilo do propasti tlačítko na startování (nahrazeno tyčkou z lízátka) a rozblikalo se i ABS.

Další den před vyražením nám sdělila Jaruška, že její zadní část není naklepána na biftek, ale že ji má už jako tatarák, nasadila polštářek a vyrážíme. Před vjezdem na Transalpinu snídáme u benzinové pumpy a jedéééém!!

Transalpina mě osobně připomínala Šumavu, přerostlé stromy zabraňujicí výhledům ze silnice, nádherné kvalitní cesty (to Šumava nemá) se střídaly s průjezdy kamenolomem, pro mnohé majitele GS zážitek na celý život. Cca 80 km krásnou přírodou, ze které toho moc neuvidíte, bez restaurací a lidí. Téměř na konci pěkná hospůdka s milou obsluhou a skvělým guláškem. Vracíme se do námi již známého městečka Sebeš a ještě známějšího hotelu, kde mi při sprchování padá celá rourová sestava s igelitovou zástěnou na hlavu. Ale co, jsme čistí, jdeme na večeři a jsme štastní! Při večeři se dovídáme, že Jarce polštářek pomohl a už asi bude natrvalo výbavou HD.

Další den je zrychlený přesun do vesničky Parta,k  nám již známým Nikem a Rodikou. Počasí se nám trochu kazí a tak začíná i déšť. Budu spravedlivý, na to jak se to hrozně mračilo, to byla jen rosa. Teď už nás čekala zase ta obrovská pohostinnost, pomoc při nakládání a nádherný pocit z tak úžasných lidí (je škoda, že v Čechách se tohle už moc nenosí)

Velké poděkování náčelníkovi a Evině za přípravu této cesty, Štěfanovi a Jarce za jejich úžasný humor, pohodu, seznámení s jejich rodinou Nikem a Rodikou a Milanovi za technické řešení zkratek v cestách a pohodu.

 

PS: Jediný stroj bez jakýchkoliv závad byl Harley Davidson 883 Sportster r.v.2003 –

      šťastný majitel Štefan a Jarka        

      Najeto celkem 1270 km, velká poklona patří našim dámám jedné stopy - Evině a Jarce

 

 Tak zase někdy ………………….

 

Sláva